Jákobova studna ve Volyni
Štětce, tuš, vodovky, pastely ... a papír formátu A2. Pro spoustu lidí je toto přímo nemilá kombinace, neboť naznačuje požadavek určitého tvůrčího výkonu. Naštěstí se zdaleka nejednalo o výtvarnou exhibici, ale o víkendové setkání mládeže, které proběhlo ve Volyni mezi 4.-6.9.09 a zúčastnilo se jej zhruba třicet mladých lidí. Hostem byl P. Michal Němeček, který vedl osu programu na téma Jákobova studna. Šlo o zamyšlení se nad úryvkem ze čtvrté kapitoly Janova evangelia, nad rozhovorem Ježíše se samařskou ženou. S větou „Dej mi napít,“ se Pán obrátil i na nás. A tak jsme se – každý za sebe – zamýšleli nad tím, co můžeme Bohu a lidem nabídnout, jaká je naše studna. Podstatnou roli zde hrála i skutečnost, že jsme svou studnu měli ztvárnit (jakkoli barevně či nebarevně) na již zmiňovaný papír. Zprvu (jsme) se někteří tvářili poněkud vyděšeně, neboť štětec v ruce si často dělá naprosto, co chce. Ale po chvíli přemýšlení a ztišení začala vznikat originální díla, osobité obrazy, hluboké studny... cílem bylo i uvědomit si další své vlastnosti, dary či rezervy. Naše počáteční zábrany ustoupily, a tak, když otec Michal uvedl další část tvoření, a to tu, ve které jsme do svých výtvorů měli „přidělit“ místo Bohu, jsme se už bez problémů do studen ponořili. A farní kaple, kde probíhala většina programu, se změnila v ateliér.
V závěru sobotního dne, který vyvrcholil večerní modlitbou, se jako každoročně mohl dát průchod jakýmkoli hereckým sklonům a ve skupinkách předem připravené scénky změnily kapli tentokrát v jeviště s hledištěm dohromady.
V neděli bylo cestovatelské okénko, a protože jsme přeci křesťané, tak o pouti do Santiaga de Compostella, kam se letos v létě vypravil Honza Lazar. Po závěrečném požehnání, tentokrát od „suplujícího“ P. Romana Dvořáka, jsme se rozjeli domů, nabití nabytými zážitky...
Marie Lazarová
