Mládež přijala pozvání na cestu aneb Jak jsme putovali na Lomec?
Předpovědi počasí nevyznívaly příznivě. Proto některým z nás přišla na mysl myšlenka nápaditého až geniálního charakteru, že bychom pro účely naší poutě mohli využít několika automobilů a v mysli se ztotožnit s těmi odvážlivci, kteří půjdou pěšky. S touto myšlenkou jsme se nakonec rozloučili a po vzoru našich předků - kteří takto putovávali i několikrát do roka, a to je doma čekávalo skutečně mnoho práce v hospodářství - jsme se společně vydali na cestu k jednomu cíli.
Jak byla naplánována trasa? Vyšli jsme ze tří styčných bodů. Jedním z nich bylo nádraží v Českých Budějovicích, ze kterého jsme po sečtení zájemců i doprovodu naší skupiny vyrazili tří. Možná by někdo očekával, že nás půjde i více, když v ČB žije okolo 90 tisíc obyvatel, ale je možné, že už měli něco jiného v programu. Přistaveným vlakem jsme se následně dopravili do nedalekých Číčenic, kde jsme přestoupili na jiný spoj, a ten nás dovezl až do Vodňan. Poklidná atmosféra a kolébavé houpání vlaku v nás vzbuzovaly pocity, že bychom rádi v cestování vlakem pokračovali dál. To však nešlo realizovat, poněvadž pro mne z nepochopitelných důvodů nejsou koleje až k Lomci momentálně položeny. Přesněji řečeno, minulý týden tam ještě nebyly a s aktuálním stavem nejsem obeznámen.První fázi poutě za nás tedy bravurně vyřešily České dráhy. Do druhé fáze jsme se zapojili i my sami. Nejprve jsme se přesunuli k farnímu kostelu a setkali se s dalšími zájemci. Mezi nimi se nacházela skupinka mládeže ze Sušice a několik dospěláků z vodňanské farnosti, jeden pár i na kole. Přidal se také kolega z Ktiše Marek Novák, který byl pověřen funkcí zásobovatele. Ten hbitě a bez váhání přidělil každému poutníkovi pití bez cukru i alkoholu a oplatky, což mu do nejdelší smrti nezapomeneme. Poté jsme si přečetli úryvek z Lukášova evangelia o putováni Marie za Alžbětou a přijali od místního duchovního správce požehnání. Fyzicky a duchovně posílení jsme vyrazili pod vedením místní znalkyně terénů, jedné velice sympatické paní zubařky, která nám nabídla své topografické schopnosti. Její jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Možná proto, že jsem se na něj nezeptal. Tato dobrá žena nám během naší cesty poskytla mnoho historických informací o všech možných církevních památkách v okolí včetně Lomce. Díky ní a nádhernému počasí jsme na místo určení dorazili ve zdraví a příjemně naladěni zhruba za hodinu a tři čtvrtě. Zde na nás čekal další kolega z DCM, Pavel Pokorný, který přivezl dárky pro účastníky. V té době bylo na Lomci již po hlavní pouti. Pod kaštanovými stromy, jejichž korunami pozvolna prostupovalo slunce v podzimním kábatci, se nacházelo několik skupinek poutníků, jiní se trousili po cestě domů… . Okolo půl třetí dorazila skupina z třetího a nejvzdálenějšího výchozího bodu, Prachatic, pod vedením P. Romana a za asistence kolegy Honzy Děda z DCŽM Ktiš, kteří ušli úctyhodných 23 kilometrů.
Ve tři hodiny začala odpolední poutní mše svatá, určená nejenom mladým, ale i dětem a dospělým, kterou sloužil prachatický vikář Josef Sláčík a koncelebroval P. Roman Dvořák. Ten na konci mše sv. osobně pozval přítomnou mládéž na akce pořádané v naší diecézi a poprosil zúčastněné o modlitbu a podporu.
Po skončení poutě jsme pořídili společné foto, otec Roman všem poděkoval za jejich nasazení a vytrvalost a předal dárek v knižní podobě. Pak jsme naše poutníky rozvezli zpět do Vodňan, Budějovic a Prachatic. Dle jejich hojné účasti a příznivých reakcí, aniž bych vládl bystrým úsudkem, jsem mohl soudit, že pro přítomné toto putování nebylo jen jakési „bezduché šlapání cesty,“ ale též příležitost k osobním a hlubším rozhovorům, poznání nových tváří, podpoření se na cestě za Pánem a načerpání duchovní síly pro životní okamžiky, které by se bez vnímání přítomnosti Boží v našich životech mohly jevit jako omšelé a bezvýchodné.
Vlasta Sekyrka (účastník poutě, DCM ČB)
