Hlavní menu:

 
Bookmark and Share
09.11.2011, autor: -vk-, kategorie: Rozhovory

Nadoraz

Poezie, která učí člověka přemýšlet a "nahlížet za řádky".
Z pouti na Lomec

Vlasto, jak jsi se k práci na DCM dostal?

V roce 2005 mne oslovil Petr Gabrhel, někdejší ředitel DCM. Zrovna odcházela z centra kolegyně Lenka Bínová, za kterou hledal náhradu. Měl jsem ukončená studia, byl jsem i po civilce, tak jsem nabídku přijal. Musím se ale vrátit ještě ke kolegovi Petrovi. Ten byl pro nás nestorem formace budějovické mládeže, doslova univerzálním vojákem, zvláště pro své schopnosti, pracovitost a lidský přístup. Na centru byl 6 let.

Jak dlouho jsi na biskupství působil?

Na biskupství jsem působil přesně na den čtyři a půl roku.

Co všechno patřilo k náplni tvé práce, služby?

Do mé náplně spadalo např. vedení animátorských kurzů, příprava přednášek a praktických cvičení pro animátory, moderace některých akcí nejen pro naše centrum, komunikace se zahraničím a přípravy společných schůzí a akcí, práce na přeshraničních projektech, přípravy diecézních setkání, spolupráce s katechetickým střediskem a působení na jejich poutích pro děti, což mělo svou logiku, jelikož tady vyrůstala potenciální mládež, s kterou bychom mohli v budoucnu pracovat.

Jak hodnotíš toto období z pracovního hlediska? Na co jsi obzvláště hrdý a kde byly rezervy?

Když budu vycházet z mně dostupných zpětných vazeb, tak mohu toto období hodnotit pozitivně. S kolegou Pavlem jsme usilovali o to, aby se nejednalo jen o „práci pro práci“,ale aby v naší práci bylo něco více; dobré vztahy, vzájemné porozumění a snad i nasměrování či ujasnění si některých zásadních otázek v životě. Věřím tomu, že v mladých lidech něco zůstalo, nějaký vzor, v některých i motivace, a to mě těší. Rezervy určitě byly: Zacházení s technikou, nedotahování některých úkolů, přesto jsme ve dvou stihli poměrně dost akcí.

Dnes je to na centru asi jiné, poněvadž práce je jinak rozvržena než za nás. Obecně ale mohu říci, že jsem mohl opakovaně pozorovat přetíženost zaměstnanců i ostatních center v republice. Připravovat své akce a aktivity v diecézi a ještě se paralelně podílet na celostátních či mezinárodních setkáních, to nejde moc dohromady. Pokud to trvá delší čas, tak na takové jedince čeká vyhoření. Nejsme stroje, i když jsem měl někdy dojem, že od věřícího se čeká, že vydrží víc, půjde více nadoraz, hlavně na celostátních setkáních, neboť je to „služba“, což je nebezpečné pojetí, ale setkával jsem se s ním.

Přinesla práce na DCM pozitiva pro Tvůj osobní život?

Pozitiva určitě. Poznal jsem krásné lidi zejména mezi mládeží; obětavé a pravdivé, kteří svědčí svým příkladem, svým chováním, kteří se snažili slova evangelia nebrat jen do úst, ale i je proměňovat pomocí skutků. Tací byli i silným vzorem pro nás, kteří jsme byli v roli těch, co mají vést. Práce na centru učila také člověka více komunikovat s lidmi a naslouchat jim.

Seznámil jsi se se zajímavými lidmi?

Ano. Jak už jsem shora poznamenal, tak zejména mezi mládeží jsem obdivoval nemálo osob, jejich čistotu, otevřenost a pravdivost. Kromě toho vzpomínám na několik kolegů z Německa a Rakouska, s nimiž jsme měli velice dobré vztahy a rádi jsme s nimi spolupracovali. Bylo zajímavé je pozorovat při práci; vše zvládali se zvláštním přehledem, pohodou a humorem. Nepozoroval jsem tam strnulost a upjatost. Vzpomínám i na některé kolegy po republice, jak se dokázali nasadit pro různé úkoly tak, že často obětovali čas pro sebe, který splynul s jejich službou.

Když se vrátím ještě k mládeži, tak nemohu nepřipomenout, že mezi animátory všech kurzů byli lidé, kterých jsem si nesmírně vážil. Nejvíce vzpomínám na naše 2 kurzy animátorů z Pelhřimovska. Měli jsme je tak trochu za své,protože jsme je s Pavlem Pokorným dostali na starost. Byli to velice aktivní, pracovití, opravdoví, dobří a vděční lidé, od toho se vše odráží. Podle toho vypadala i jejich „víra“. Také mi utkvěla v paměti řada kněží a dobrovolníků, kteří se aktivně podíleli na pastoraci mládeže. Nelze zapomenout jmenovitě na P. Pepu Prokeše, jeho lidskost, empatii, pracovitost a ryzí charakter. V paměti mi utkvěla i osobnost pana biskupa Hrdličky, jeho vzdělanost, pokora, veliké nadšení pro literaturu, zvláště poezii, která učí člověka přemýšlet a nahlížet „za řádky“.Takhle nějak to říkával při duchovních cvičeních a mnoho dalších mouder.

Vzpomeneš na nějakou veselou historku?

Veselé historky? O nich se lze dočíst ve vydané brožuře pod názvem „Taškařice z biskupství" na stránce 436:) A teď vážněji. Zde bych rád podotkl, že jsem měl skvělého a nezapomenutelného kolegu Pavla Pokorného, který byl jako můj bratr. Oba jsme si padli do oka, znali jsme se léta ze studií. Byli jsme v mnohém stejné krevní skupiny, neměli jsme téměř žádné spory, což se i pozitivně odráželo do našeho prostředí, kde jsme působili.

Mnoho humorných situací mělo situační kontext, takže nejdou převyprávět tak, aby vyvolaly tu původní veselou atmosféru. Ale přesto to zkusím: Jednou mi Pavel Pokorný říká:"Musíme připravit animátorské setkání.“Já jsem mu hbitě opáčil:“Nemusíme.“On na mne vytřeštil oči, strnul a ptá se dychtivě: „Proč prosím tě?“ Odvětil jsem mu:“Protože jsem jej už připravil.“ A tolik jsme se nasmáli, že se to nedá ani vypovědět. Nuže: ten první příběh se neudál a byl jen zkouškou pozornosti unaveného čtenáře. Zkusím to tedy ještě jednou:

Nacvičovali jsme s Pavlem kus scénky, kde jsme chtěli poukázat na určité morální aspekty. Proto jsme byli uprostřed kanceláře, držel jsem nůž a tlačil ho tak, jako kdybych chtěl Pavla probodnout. Vše vypadalo velmi věrohodně, jelikož Pavel se i opravdově bránil. Jenže tou dobou chodili okolo našeho okna někteří zaměstnanci, poněvadž si dávali kolo do kolárny. Když to uviděli, tak ztuhli, naše pohledy se setkaly a jelikož jsme se ten den viděli poprvé, tak jsem je pozdravil „Chvála Kristu,“ a pokračoval v našem nácviku složeného z tohoto agresivního útoku. Nemohu zapomenout na jejich vytřeštěné pohledy a nepochopení slušného vychování násilníka, který při tak brachiálním činu je schopen ještě zbožně zdravit své okolí.

Jak vidíš budoucnost DCM či mládeže českobudějovické diecéze?

DCM je momentálně nastartované, pracuje naplno, má rozjeté mnohé akce a letité spolupráce, to vše lze kladně hodnotit. Těžko říci, jakým směrem se bude vývoj ubírat. Dle mých pozorování je práce s mládeží čím dál tím těžší, jelikož není jednoduché ji zaujmout. Není úspěchem, když se dostavují mladí, kterým to nařídili či naservírovali rodiče, ale ti, kteří se sami se zájmem zúčastní. Zda vytrvají, je závislé i na lidech, co s ní pracují. Mládež je velice dynamická, snad nic se tak rychle nevyvíjí a nemění jako mládež (a počítače). Reagovat a snažit se jí pochopit je opravdové umění, právě proto, že ona se sama hledá. A není také v jednoduché pozici. Těch lákadel je dnes strašná spousta, přesycenost různých nabídek, a to hraje též svou roli.

Je nějaká akce, na kterou zvláště rád vzpomínáš?

Vzpomínám na jednotlivé lekce animátorských kurzů, jak jsme se na ně oboustranně těšili, hodně se pobavili při práci ve skupinkách a při modelových situacích. Vzpomínám na večerní modlitby a zpěv při svíčkách, na Adventní otevřená setkání, na spolupráci s P. Davidem Henzlem, který byl obrovský dříč, nesmírně obětavý a upřímný člověk s otevřeným srdcem pro každého. Také rád vzpomínám na zahraniční akce a schůze vždy složené ze tří národností. Někdy se mi jevily totiž jakoby nestrojené a přirozené, proto byly okamžiky, kdy jsem se na nich cítil svobodněji než na těch našich jednáních.

Jak bys povzbudil a před čím bys varoval případné uchazeče o práci v církvi?

Není to rozhodně ztracený čas, jelikož člověk pracuje více pro druhé, (trochu jinak, neboť  jste s těmi lidmi i v době, kdy už jiní jsou ze svých zaměstnání doma a společně tráví čas -víkendy, někdy svátky, prázdniny) a může jim něco předat. Nebezpečí existuje. Dle mne přehnané ideály. Nesmím opomenout varování před vyhořením, dále nečekat vděčnost a chválu, poněvadž u nás v ČR je to dle mne často bráno tak, že jsi ve službě, tak proto mlč a zaber, ukaž, kde máš rezervy.

Jak vnímáš celonárodní pastoraci mládeže ze své pozice?

Obdivoval jsem nadšení mladých a jejich nebývalé nasazení. Co vše dokázali za pár dnů vytvořit a pro kolik tisíc lidí, jen dosvědčuje, že se za tím skrývá něco podivuhodně mocného. Někdy se ale také jedinec setkal s infantilními projevy na setkáních většího typu, s gejzíry trapnosti a nesoudnosti. Což se stát může, ale měl by to někdo usměrňovat a nejlépe z jiného těsta, než byli zrovna výše zmínění. Než nekvalitní prvky v programu, tak raději žádné, prostě umět něco škrtnout. Nebezpečí vidím v nadšení, snadno se to věří - masa křesťanů, cítím se dobře, jistě nejsem sám, mám oporu. Svědčit pak ve farnosti, naplňovat evangelium ve škole, v nějakém sanatoriu při návštěvě starých a opuštěných, to může být rozčarování. Nejsem úplně vyhraněn, spíše je to pro mne pořád otázka k přemýšlení. Hrozba iluzorního prožívání tam být může. Nedá se to jednoduše vymezit. Pro některé takové setkání bude mít vždy masový charakter, a proto to na ně nebude působit dobře. Jiní tam načerpají sílu, seznámí se s novými lidmi a pocítí potřebnou duchovní a morální podporu. Nesmíme také zapomenout na to, že je bezpochyby výrazný rozdíl mezi účastníkem setkání a pracovníkem. Kdo na takovém setkání pracuje, zažije nemálo stresů a napětí, únavu, kritiku a s tím vším se musí vyrovnávat.

Jak hodnotíš činnost Center života mládeže?

Často jsem s obdivem pozoroval jejich aktivitu a obětavost. Mnohých mi bylo i dost líto,j elikož se mi jevili jejich dobrovolníci opakovaně přetěžováni a nedoceněni. Opět mohu porovnat zkušenosti kolegů ze 4 zahraničních lokalit, tedy i center, jejich zpětné vazby od nadřízených apod. U nás se mnohé bere jako samozřejmost a zapomíná se na motivaci. Sám jsem zvědav, zda bude v budoucnu dostatek těch, co by darovali např. svůj rok života a šli pracovat pro mladé.

Jaká vidíš úskalí práce s mládeží?

Úskalí? Může jich být celá řada. Zmíním, co mě několikrát praštilo přes oči (bohužel nejen mne). Stává se občas, že někteří při vedení mládeže chtějí vidět jen sebe, svůj styl modlitby, své uvažování, své postoje, své projevy, své názory v těch druhých. Dále platí o nich, že mají vždycky, ale opravdu vždycky pravdu, a to je velice nebezpečné. Vydává to o nás křesťanech špatný obraz. Vlastně to s křesťanstvím nemá nic společného, i když si to ti postižení myslí. Tací pak mohou svým přístupem jim svěřené jedince právem odradit, někdy dokonce i fanatickými projevy a zasahováním do spirituality. Naštěstí tyto patologické projevy nejsou na denním pořádku a objevují se jen výjimečně.

Jiným úskalím je tzv.  „Životnost animátora“ – ta je velice krátká, u mnohých jen na střední škole.  Pak následují odchody na vysoké, vztahy, manželství ... To jsou přirozené ztráty, a proto by se někteří neměli divit, že už nejsou tito animátoři tolik k dispozici. Je možné, že pomáhají v lokalitách, kde momentálně studují nebo doporučí formaci, kterou sami prošli, svým blízkým, nebo jednou i svým dětem. To je nakonec ta největší reklama - osobní doporučení - než nábory a nabídky. Také nesmíme zapomenout na to, že přicházejí nejslabší ročníky a nelze spoléhat na to, že mezi křesťany ke změně hodnotové orientace nedochází, a proto budou vždy nositeli početných rodin.

Co je na mládeži pozitivního, či na práci s ní?

Mládež dává novou sílu, nápady, energii, nutí k zamyšlení, podněcuje ke kritickému uvažování, nutí člověka více se připravovat, pokud ji člověk má oslovit. Mladí mohou motivovat k zodpovědnosti, protože když mám být příkladem,sám musím mít nějaký morální kredit. Zdálo se mi, že mládež dokázala ocenit, co s ní člověk realizoval, a nebrala to jako samozřejmost.

No, snad jsem nic nevynechal. Omlouvám se za svou stručnost :)


© Design, redakční systém: WebDesignum 2008-2012