Poslední animátoři...
Poslední animátoři
Na závěrečné víkendové setkání animátorů jel každý s různorodým očekáváním. Jak víkend proběhne, čím nás překvapí, když je poslední, a hlavně, zda budeme moci fandit u televize českým hokejistům. Začal jako každý jiný ktišský víkend večeří z rukou Markétky a Barči v podobě sýrové omáčky. Dalo nám to sice trošku přemlouvání, ale po úvodní Honzově přednášce týkající se Janových listů a Zjevení, většina z nás usedla nadšeně do sálu před plasmu a napjatě očekávala, jak dopadne zápas Česko x Slovensko. S velikou radostí, protože naši hokejisté předvedli, že umí, jsme se nechali odvézt na nedalekou zříceninu kláštera Kuklov, kde následoval další program. Byla jím psycho-aktivita, vzájemné hodnocení ostatních animátorů. Nejprve jsme si vyslechli známku jako ve škole, kterou by nám ostatní dali za naše celkové působení ve skupině a poté jsme si z očí do očí řekli, co si o sobě myslíme, čeho si na druhém vážíme a v čem by se mohl změnit. Zpátky se naše skupina vracela se smíšenými pocity. Přišlo mi, že po celý víkend měl každý pak „přemejšlecí“ náladu, v každém páteční večer něco zanechal.
Sobotní dopoledne a „poobědno“ se neslo v přednáškovém duchu manželů Poláčkových. Na pilíře partnerských vztahů jsme přišli hned po snídani, před obědem se dostala na řadu dnešní rodina i v porovnání s rodinou zahraniční. Po skvělém relaxu na sluníčku jsme mohli podebatovat o předmanželském sexu, jaké možnosti mají manželé, kteří se marně pokoušejí o děťátko, a jak velice důležité je ve vztahu o všem komunikovat. Abychom nezapomněli na naší fyzickou stránku, čekala nás na zahradě hra. Nikdo si nedovede představit, jak složitý je uživit čápy, když každý čáp potřebuje na přežití dvě žáby a každá žába dva komáry. A že se komár vyskytuje jen pod kopcem, my jsme schopni přinést žábě komára jen jednoho a musíme pro něj jen v létě, protože v zimě jsou na seznamu řasy. A vydržet živit kuny, čápy, štiky a kdovíjaká zvířátka celé tři roky je opravdová fuška i pro takové ostřílené animátory, jako jsme my. Následně jsme se setkali v kapli, kde jsme poděkovali za celé dva roky, za to, co nám Bůh dává, čím nás obdařil do animátorského života. Protože to přeci jen byl poslední večer, sedli jsme si všichni kolem ohně, povídali, opékali buřty a naposledy na animátorském kurzu probrali všechno, co bylo potřeba, domluvili se na dalších společných akcích, kde budeme mít možnost se potkat. Bylo opravdu o čem povídat, a tak na ten velký den, kdy jsme za přítomnosti Otce biskupa Pavla dostali dlouho očekávané ANIMÁTORSKÉ OSVĚDČENÍ, se pár z nás moc nevyspalo.
Po slavnostním zakončení mší svatou novopečeným animátorům nezbylo nic jiného, než všechno řádně zhodnotit. Zamyslet se nad tím, co nám tyto dva roky daly, čím nás obohatily, za co jsme byli vděčni, co se nám líbilo, nelíbilo, zda nám chutnalo, byli jsme dostatečně obohaceni novými informacemi, a co nám na kurzu chybělo. Jsem vděčná za nová přátelství, která jsem kurzem získala, za neuvěřitelné zážitky, kopici legrace, duchovní i osobnostní růst. 10 víkendů není úplně moc, přesto jsme se společně stihli sblížit, a tak všichni věříme, že ten víkend nebyl poslední a brzy se zas uvidíme. Děkuji všem, se kterými jsem se celé ty dva roky potkávala a všem, kteří nám ty dva roky připravili. Bohu díky.
Mirka Dolanská
