Reportáž z mezinárodní konference o pastoraci mládeže
Upřímně řečeno jsem moc nevěděl, co přesně bude na programu, s kým tam pojedu a už vůbec jsem netušil, že v onom městě, kde se bude rokovat, se narodil muž, po kterém se jmenuji...
Vyrazili jsme 12. listopadu ráno z Brna, dvěma auty – plně obsazené, v počtu 10 odvážlivců, (někteří měli za sebou již noc na brněnském biskupství), před sebou zhruba 280 km do rodiště sv. Martina. Po příjezdu, registraci a uvítacím obědě nás hned čekalo zahájení konference. Účastnilo se jí celkem 8 států ze střední a východní Evropy, jednacím jazykem byla zvolena němčina a angličtina, což mně uklidnilo, protože maďarsky ani nepozdravím. Po uvítacích zdravicích, modlitbě, seznamovacích hrách a organizačních záležitostech nám byla hned nasazena sluchátka s okamžitým překladem do námi preferovaných jazyků a vyslechli jsme si přednášku maďarského sociologa o situaci věřících mezi mládeží v zastoupených státech.
Data to nebyla nijak povzbudivá, zvlášť ateistické Česko potvrdilo své papírové předpoklady a ve většině zjišťovaných otázek se drželo bezpečně na chvostu za pelotonem nábožnějších států jako Slovensko či Polsko. Věřme však, že statistiky nejsou měřítkem víry, proto výsledky všech měření musíme brát s rezervou; berme však potaz upřímnost dotazovaných Čechů. Osobně si myslím, že tak bezbožný národ nejsme, protože procenta opravdu aktivních křesťanů jsou ve sledovaných státech podobná ať jsme ve Slovinsku nebo u nás. Následovala diskuze v malých skupinkách. Ještě těsně před večeří každý stát pomocí plakátů představil své pastorační struktury a aktivity. Celá konference se konala ve vzdělávacím středisku Martineum, kde jsou určitě zvyklí na jedlíky nám podobné, a tak stravování pro nás bylo příjmeným nahlédnutím do tajů maďarských pochoutek, jako jsou řízky a jiné. Každý učastník obdržel spolu s programem i brožuru doprovodné liturgie, večerní mše i ostatní modlitby mohl tak člověk sledovat na papíře, bohoslužbám v AJ nebo v NJ člověk porozumí lehce. Páteční večer byl věnován interaktivnímu představování té které země, neustále jsme tak vstávali ze židlí ať už k maďarskému čardáši, vídeňskému valčíku nebo třeba hře v režii bosenskoaherzegovinské. Někteří z nás byli ubytováni v blízkém hotelu, ke kterému se po nočním bloudění a hledání cesta zdála delší než byla.
Další den program propukl naplno. Každý si samostatně vybral dvě tématické skupiny, bylo opravdu z čeho vybírat. (Důraz na pastoraci mládeže v církvi, Cíl pastorace mládeže, Svět mládeže, Možnosti účasti mládeže na liturgii, Žhavá sociální témata, Komunikační kanály, Mezináboženský a ekumenický dialog mladých a tématická skupina pro přítomné kněze.) Účastnil jsem se diskuze o ekumenických snahách mladých, kde jsme nakoukli do situací i v okolních státech. Velmi mě oslovil přístup v Bosně a Herzegovině, kde ač pár let po válce, v nesrovnatelně obtížnější situaci kvůli etnickým i náboženským rozdílům organizují prázdninové akce a tábory pro mladé v tolerantní a smířlivé atmosféře nezávisle na vyznání. Jako výsledek naší diskuze si dovolím předat pár bodů: Tři nejdůležitější styčné plochy mezi mladými různých vyznání jsou hudba, sport a modlitba. Moudrý způsob jak se vzájemně poznávat, je nechat druhé mluvit o sobě. Z vyměněných zkušeností jsme viděli, že leckde fungují školy za dialogu církví i vyznání (u nás např. VOŠ Jabok v Praze nebo Charitas v Olomouci). Důležitým prvkem je osobní přístup, kdy může vyplout na povrch lidskost bez ohledu na rozdílnost náboženství. Mým druhým tématem byl svět mladých v církvi. I zde jsme se podívali na problémy okolních států, společně jsme vyjmenovali obecné vlastnosti mládeže a zjistili, že společným problémem postkomunistických států je částečný nedostatek vzorů u střední a starší generace, byly zpřetrhány původní koleje, po kterých výchova k víře dříve postupovala. (Pokud by se střední generace - tj. naši rodiče – pravidelně scházela, i jejich potomci by viděli, že společné trávení času mimo hodinu v neděli je víc než smysluplné.) Společným problémem pro všechny státy se ukázalo stěhování mladých do měst, následná absence schopných mladých na vesnicích. Bylo vysloveno několik vizí, možností do budoucna, kdy jedna z nich – jakási „oáza“ na faře ve větším městě by byla prostředím otevřeným pro putující mladé, kteří sami neví, kde se ocitnou za rok, dva.
Odpoledne si každý pro změnu vybral z nabídky prezentací konkrétních vyzkoušených projektů z jednotlivých zemí. Česko prezentoval projekt křesťanských časopisů In! a Tarzicius, což vzbudilo velmi kladný ohlas. („Když to zvládnou v Čechách, kde jich je tak málo, zvládnem to taky..“) Viděl jsem prezentaci Bosny a Herzegoviny, jakýsi jejich mládežnický parlament, „radu mladších“. Více mě ovšem zaujal maďarský projekt. Jedná se o skupinu lidí, dobrovolníků, kteří objíždějí velké maďarské hudební festivaly (~Trutnov, Rock for people…), postaví si velký stan a jsou připraveni si s příchozími popovídat, většinou duchovně, nenápadně křesťansky. Projekt pasivní misie je promyšlený do drobností, proto jako dobrovolníka nepřijímají každého, navíc si je školí. Zjistili, že právě mezi návštěvníky festivalu jsou mladí hledající a otevření duchovním otázkám, které se nebojí klást a vmetou je připraveným dobrovolníkům do očí.
Protože bylo den po svátku Martina, konal se ve městě slavnostní průvod (snad 1000 lidí?), uctění památky, položení věnců k sousoší před kostelem, následně projevy zástupců města Szombathely i církve. Očividně oblíbená tradice. Po vymrznutí při poslechu muselo zákonitě přijít ohřání v podobě horkého čaje, koláčů a buchet přímo z maďarských plechů. Večerní program byl v režii jednotlivců a my, to je česká skupina, jsme se vydali na populárně naučnou výpravu skrz večerní centrum.
Poslední den, v sobotu, brzo ráno dobrovolná mše, od 9 potom plénum, kdy měli zástupci skupinek prezentovat výsledky, k nimž došli během diskuzí. Byli jsme svědky i důkazu technického pokroku, když díky videokonferenčnímu hovoru přes internetový Skype jsme půl hodiny mluvili s ředitelem papežské sekce pro mládež v Římě. Po obědě na posilněnou, rozloučení s organizátory (kterým patří dík), jsme natlačili batohy zpět do aut a vyrazili na sever.
Jak pro mě, tak pro ostatní zástupce z Čech i z Moravy byla konference povzbuzujícím impulzem. Pro mě, jako pro absolventa aniomátorského kurzu navíc i rozšíření obzorů, zkušeností a navázání kontaktů nejen po různých diecézích našich, ale třeba i polských nebo slovinských. Přemýšlel jsem však, že by proběhlá konference byla více obohacující pro pracovníka s mládeží více kovaného a více angažovaného (zaměstnaného v oboru) než pro mě, i když jsem mohl dodat k diskuzi rozdílný pohled, tak řečeno zdola.
Martin Kučera, ČB
Foto: Magdaléna Šobáňová (zdroj: signaly.cz)