Hlavní menu:

 
Bookmark and Share
17.09.2009, autor: Roman Dvořák, kategorie: Rozhovory

Rozhovor s Janem Lazarem o pouti do Santiaga de Compostela

http://lazyjan.krestan.org
Rozhovor s Janem Lazarem o pouti do Santiaga de Compostela

Jak tě napadlo vydat se do Santiago de Compostela?

 

Nevím, kdy jsem se o pouti dozvěděl poprvé. Jedním z hlavních impulsů bylo setkání s chlapíkem v zeleném kabátu a s velkým batohem před dvěma lety v Plzni. Krom podivného vzhledu mne překvapila i jeho anglická otázka „Kudy do Německa?“. Nakonec se z něj vyklubal estonský poutník. Měl v plánu dojet autostopem do Španělska a tam svou svatojakubskou pouť dokončit pěšky.

 

Bylo daleko od myšlenky k uskutečnění?

 

Před Vánoci minulého roku měla povídání o své pouti do Santiago de Compostela jedna výtvarnice z Plzně. Tehdy se mé vágní představy začaly měnit v konkrétní plán.

 

Odkud jsi vycházel a kolik kilometrů jsi dohromady ušel?

 

Putovat jsem začal v pyrenejské vesnici Roncesvalles. Odtud, z španělsko-francouzské hranice, je to do Santiago de Compostela přibližně 750km. Nicméně dostat se ze stanice Plzeň hlavní nádraží kamsi do Španělských hor za cca 30 hodin už samo představuje pěkný poutnický základ.

 

Šel jsi s nějakou skupinou?

 

Sháněl jsem někoho do party, ale většině oslovených nevyhovoval termín. Nakonec, nejedná se o úplně levnou záležitost.

 

Nebál ses vyrazit na tak dlouhou cestu sám?

 

Španělsko není Afrika, ani tam není občanská válka či tropické choroby. Měl jsem obavy z nějakého úrazu.

 

Zažil jsi v reálu situaci, kterou bys považoval za nebezpečnou?

 

Rozhodně ne. Spíš jsem se učil řešit lidsky nepříjemné situace. Třeba když vám v malé vesničce prodají 4 plátky sýra za 3 Eura, nabídnou ubytování za 9 Euro bez kuchyně s tím, že vám rádi uvaří za dalších 10. Nebo když je únava či bolest silná a vám hrozí, že se ten den nevyspíte pod střechou, protože spousta poutníků před Vámi spolehlivě zaplní ubytovny.

 

Jak vypadal tvůj den?

 

Dost rutinně. Vstával jsem okolo půl šesté, modlitba, snídaně – nejlépe s teplým nápojem – a krátce před rozedněním vyrazit. Po prvních 10km krátká přestávka, pak delší okolo 11 hodin na větší svačinu a odpočinek. Do ubytovny (albergue) jsem přicházel okolo 14 hodiny. Následovala osobní hygiena, praní prádla, odpočinek (často třeba půlhodinku zdřímnout) a sepsání deníku. Pak jsem si uvařil, byla-li v albergue kuchyně, něco přečetl, bavil se s ostatními poutníky a okolo 10 hodiny mne očekával spacák.

 

V čem jsi viděl náročnost poutě?

 

Mám rád samotu, takže za začátku byly obtíže hlavně fyzického rázu. Bolavé koleno, lýtka. Zkrátka nejsme zvyklí na takovou zátěž. Ze začátku jsem neměl ani dost sil si něco po 8 hodinách chůze přečíst, nad něčím hloubat. Ke konci pouti přistoupila k tělesné únavě i nutnost dobře vycházet s ostatními poutníky. Bylo jich pořád víc, vypadali víc jako lidi na dovolené a míst v ubytovnách nepřibývalo stejným tempem jako nás. A nestačilo jenom tolerovat, bylo lepší je mít taky rád.

 

Odhadl jsi předem náročnost dobře? Podcenil jsi něco nebo naopak přecenil?

 

Před poutí jsem pročetl několik deníků a stránek věnujících se „Camino de Santiago“ na internetu a měl jsem zhruba představu, co pouť obnáší. Bylo dobré pořídit si chodecké hole, nechat doma těžké pohorky a mít s sebou, krom uzavřené turistické obuvi, sandály, ve kterých se dá jít celý den s krosnou na zádech. Určitě bych si vzal prádlo, které lze lehce vyprat v ruce a dobře schne. O moc víc puchýřů by mi neudělaly ani sandále „žabky“ do sprch a albergue.

 

Kdybys měl ve stručnosti vyjádřit, co ti pouť přinesla…

 

Spoustu zkušeností ohledně komunikace. Nebát se, mluvit. Taky nějaké kontakty na do Koreje a Německa. Poznal jsem, jak se žije jen z věci, které si nesete v batohu. Na pouti je jasně vidět, že vzájemná důvěra, všímavost a ochota pomoci (když se to nepřežene) šetří čas, sílu, peníze.

 

Kde spatřuješ hlavní prvky duchovního užitku?

 

Spolehnout se. To je nakonec součást modlitby napsané v poutnickém průkazu, která připomíná Boží péči o Abrahama, a ten žádnou Bibli nebo učenou knihu o Abrahámově důvěře v Hospodina nečetl. Jestli se nám něco stane v Čechách, máme sociální služby, zdravotní pojištění, známé, rodinu atd. Na pouti jsou tyhle naše „jistoty“ daleko slabší a vzdálenější. Takže můžeme pocítit, na co opravdu spoléháme. Skvělá věc je také důvěra mezi poutníky.

 

Jak se Ti komunikovalo s cizinci?

 

Pokud jde o technickou stánku komunikace, angličtina je základ. Hodila se i němčina. Doporučil bych nevyrážet bez úplných základů španělštiny, protože Španělé, Francouzi a Italové, jichž byla na pouti většina, často žádným jazykem krom své jihoevromateřštiny nevládnou. Nesl jsem si česko-španělský slovník a ke konci poutě jsem byl schopen ve Španělsku přežít bez anglického slova. Jenže přežít není totéž co normálně žít. Na pouť chodí většinou lidé, kteří se chtějí domluvit. Na žádného mrzouta co by se se mnou nechtěl bavit, jsem nenarazil.

 

Když jsem se ptal na nebezpečnou situaci, nemohu opomenout otázku, co tě mile překvapilo?

 

Ochota, s jakou Španělé pomáhali cizincům. Tak například hned po příletu jsem se potřeboval dostat skrz Barcelonu pomocí místní MHD. V metru jsem se snažil dozvědět, z jakého nástupiště ta moje linka odjíždí, jenže jsem oslovil neanglofonní Španělku. Nakonec jsem to vzdal. Jen co jsem „domluvil“ stála u mne jiná Barceloňanka a anglicky se mne ptala, jestli může nějak pomoci.

 

Kdyby s tebou někdo konzultoval, zda se vydat do Santiago de Compostela – doporučil bys mu, aby šel?

 

Můžeš-li, jdi! Ale dobře si vyber čas, ať nenarazíš na velké davy poutníků.

 

…a šel bys s ním?

 

Tak to bych byl opatrnější. Nešel bych s každým.

 

Souhrnné informace o cestě: http://lazyjan.krestan.org

Fotogalerii najdete na adrese: http://lazyjan.rajce.idnes.cz/Camino_Santiago_2009/

 


© Design, redakční systém: WebDesignum 2008-2012