Hlavní menu:

 
Bookmark and Share
29.08.2011, autor: -vk-, kategorie:

Ze zápisníčku české poutnice

Článek od sympatické slečny ze Sušice, která se nebojí bavit
Ze zápisníčku české poutnice

Den první- Odjezd:  Určitě jsem na něco zapomněla. Mobil? Mám. Slovník? Mám…..Co ještě.... Českou vlajku!  Po složitém shánění a díky našemu obětavému kaplanu Jendovi a Lukášovým všude přítomným přátelům  máme nakonec  vlajku hned třikrát. Paráda. Tak už jen  jedno autobusové požehnání a můžeme vyrazit!

Den druhý- Annecy: Zastávka v krásném francouzském alpském městečku.  Ráno nás vysadí z autobusu, pozdě večer nás prý zase naloží. Ale co teď? Francouzsky umí jen Kamča. Držme se jí! Hledání záchodu se stává naší první náročnou misí. Jakmile jsou uspokojeny naše základní potřeby, začíná se nám tu líbit- jezero vlahé, čokoláda chutná (i když poněkud drahá). Večer už jsme docela uchození, a tak se těšíme do kostelních lavic. Ouha-ani se dovnitř nevejdeme, a tak posloucháme českou mši před kostelem a dáváme si předsevzetí, že příště přijdeme dřív.

Dalších pět dní- Tarragona: Pro tu šťastnější část českých poutníků včetně nás se koná předprogram v pěkném přímořském městu Tarragona (druhá část je ve vnitrozemském městě). Je tu teploučko. Ubytováni jsme odděleně- holky u Karmelitek, kluci u Svatého Pavla.  Nechceme se ale v přízemních místnostech spolu s další stovkou lidí udusit, a tak spíme raději venku. Voda teče, i když jen studená. Ráno nás budí parta dělníků, která opravuje vedlejší budovou.  Na snídani máme dvě houstičky, kakao, džus, na oběd hummus (nevím, proč se tak jmenuje - mně tedy chutnal) a gazpacho-  studený (tedy v době vydávání) rajčatový protlak a na večeři  sladkou bagetu se sladkým salámem a rybí salát. Projeví se český mlsný jazýček, neboť od druhého dne je nám nabídnuta možnost vrátit jednotlivé složky jídla zpátky do krabic.. My si nestěžujeme a ještě si v restauraci dobrovolně objednáváme další místní specialitu- paellu s mořskými plody a  sangríu. (Mňam!) ..  Denně máme společné ranní modlitby, mši, večerní modlitby- a česky, takže zatím rozumíme všichni. Místní dobrovolníci (v džínách, botaskách- a div že ne v mikinách) nás (schované pod deštníkem, natřené opalovákem, ovívající se vějířem a stejně se potící) provázejí po městě a ukazují památky z doby římské. Se svou ubohou znalostí španělštiny sloužím celé skupince jako překladatelka, neboť když Španěl řekne, že umí anglicky, znamená to, že viděl asi dvě lekce English for Beginners… Ovšem komunikují rádi, to ano- nakonec gesty a mimikou se dá dorozumět po celém světě.  A teď to hlavní (Odpusťte mi tu přízemnost). Moře:) Moře je tu před námi jako na dlani. Jen k němu slétnout. Ano, to by chtělo, neboť mezi pláží a městem vede železnice. Jediný podchod široko daleko je vzdálen od českého centra 3 km. A tak chodíme, chodíme, plaveme, sluníme se a zase chodíme…

Sobota - Barcelona: Gaudí. Gaudí. Gaudí.  Chrám Sagrada Familia (a hodinová fronta dovnitř), park na kopci nad městem s barevnými lavičkami, kam vedou jezdící schody (a sprint na metro) a především společná mše s arcibiskupem a ostaními mladými poutníky z Katalánska. Tady začíná to správné mezinárodní setkání - společné zpěvy, pokřiky a tance, focení se s vlajkami i bez nich, vyměňování dárečků a hlavně jakési úžasné přátelství mezi všemi bez ohledu na národnost a společná víra v jednoho Boha, která nás tu všechny spojuje.

Poslední týden- Madrid: A jsme tu!  Je tu sucho a 35°C ve stínu (který tu moc není). A není tu moře. Ale jsme tu úplně všichni. Úplně z celého světa včetně Libye, Číny, Peru, Jihoafrické republiky či Austrálie (jen si nejsem úplně jistá, jestli i Eskymáci, ale vše je možné). A je tu Bůh. Je tu s námi a všichni to vědí. Ubytovává nás parta skvělých, přátelských Španělů, kteří nám na přivítání nachystají dokonce malou hostinu. Spíme v tělocvičně – tedy spíše opět venku - a jsou tu také švábi a mravenci. Jezdíme metrem (když zrovna nestávkuje) a jíme v restauracích (když najdeme nějakou bez nekonečné fronty). Každé dopoledne máme českou mši a katechezi a po ní diskuzní skupinky, z nichž jednu vedeme Anežka a já.  Dvakrát mluvíme do televize, jednou anglicky. A  navštěvujeme památky- Muzeo del Prado, náměstí Cibeles, bránu del Sol; africký reggae koncert a flamengo (bohužel kvůli španělskému !mañana, mañana! se začátek představení zpozdí o celou hodinu a my stihneme jen prvních deset minut, neboť nám o půlnoci zavírají ubytovnu). V sobotu nás čeká velký přesun na letiště Cuatro Vientos – jehož příznačný název (Čtyři větry) poznáme ještě týž večer při vigilii s „panem papežem“ Benediktem XVI., kdy se s rychlostí blesku přižene bouřka a silný déšť a na půl hodiny přeruší oficiální mši (neoficiálně však trávíme celou půlhodinu tichým odříkáváním modlitbiček ve skrytu pod deštníky, k sobě navzájem se tisknouce). Po vigilii si ti šťastnější z nás staví jakési přístřeší odklopením vík z kontejnerů, pod kterými se pokouší o spánek- který je ovšem ve dvě ráno narušen příchodem popelářů. Ráno, po hodinové procházce na toalety, nás čeká mše a tentokrát se nám poštěstí vidět papeže opravdu zblízka- projíždí ve svém papamobilu přímo kolem nás!  Vypadá dobře. Vůbec všichni tady vypadají dobře- asi to bude tou atmosférou. (Naprosto nemístná poznámka pro holky: I uklízeči jsou tu fešáci! A nemluvě o policistech!)

Dny poslední: Tož děcka, nastal čas odjezdu..  Už na nás čekají „jen“ královské parky ve Versailles, společná děkovná mše, dvě noci v autobuse a pak už naši nedočkaví rodiče.

A to už je jako konec, jo? Ne! To je přeci začátek!

Iva B. Jansová (Sušice)


© Design, redakční systém: WebDesignum 2008-2012